Nahlédnutí pod pokličku kurzu základní přípravy očima nové vojákyně AKIS - 2. část

A co bylo dál? Pokud jste náhodou nečetli "Nahlédnutí pod pokličku kurzu základní přípravy očima nové vojákyně AKIS - 1. část", určitě tak učiňte. Jedině tak získáte ucelený obraz toho, co předchází nástupu na KZP, jak vypadají první dny po tom, co Vás pohltí brána Vojenské akademie ve Vyškově, a čím vším velitelé své svěřence od prvního momentu "trápí".

Můj typický den začínal budíčkem ve 4:45 ráno, přesně o 5 minut později, než vstávala moje spolubydlící, která byla i můj “buddy”. Po otevření očí jsem vždy cítila bolest něčeho jiného. Jednou to byly bicepsy, pak ramena, žebra, stehna, nárty, holeně nebo kotníky. Netrvalo dlouho a nastavily jsme si s ostatními vojínkami z pokoje ranní rozvrh tak, abychom se všechny zvládly vystřídat v koupelně – vyčistit si zuby, namazat obličej krémem na opalování a pečlivě sčesat vlasy do pevného drdolu, aby nikde nevlály a nečouhaly. Tolik laku na vlasy jsem snad za celý život nespotřebovala. O to více jsem ale šetřila svou “make-upovou výbavičku”, kterou jsem vybalila až na přísahu. Ranní rituál pokračoval návštěvou lékárničky. Nejprve jsem slupla vitamín C a D a magnezium. Následovalo ošetření “bolístek”, lepení puchýřů a pat náplastmi a aplikace tejpovacích pásek. Vždy v 5:40 jsme měli nástup na rozcvičku v modré sportovní teplákovce a “armydaskách”, jak jsou vojenské tenisky značky Adidas s oblibou nazývány, čímž jsme docílili žádoucí jednotnosti.  Od ubytoven jsme vyběhli se zbraní v ruce na nedaleký asfaltový plac, kde nás instruktor nechal zbraně odložit, abychom se mohli pořádně rozcvičit. Mezi oblíbené cviky patřily dřepy, kliky, skákací panák nebo plank. Následoval běh skrze kasárny nebo po trase kolem ubytoven. Po rozcvičce nás čekal přesun zpět na ubytovnu. Většinou jsme měli kolem 10 minut na převlečení do maskáčů, dobalení malé polní a v 6:15 jsme již odcházeli na snídani. “Materiál odložit!” zavelel velitel před jídelnou, kde pro nás byla připravena vydatná snídaně. Vždy jsme měli na výběr ze dvou variant. Jedničky byly slané a dvojky sladké. Já osobně preferovala sladké snídaně, což zahrnovalo třeba tři koblihy nebo i celou vánočku. Součástí každého jídla byl také kus ovoce, nejčastěji banán, mandarinka nebo pomeranč. Banány nejím a na mandarinky a pomeranče jsem alergická, vždy se ale našel nějaký dobrovolník, který ovoce s radostí spořádal. Z oběda jsem si pokaždé odnášela kapsy plné přídavků ve formě čokolády, sušenek či müsli tyčinek. Na mých 45 kg byly porce nadměrně veliké, a tak jsem přebytky rozdávala urostlým chlapům, kteří naopak střádali zásoby na večer. Jeden z největších problémů byl pro mě nedostatek kofeinu. Já, tvor žijící na kávě, jsem si musela hodně rychle odvyknout na ranní kávu, kterou nahrazoval černý nebo ovocný čaj. Svou závislost na kávě jsem alespoň občas večer zvládla ukojit instantní formou “3v1”.  

V 6:50 už naše četa odcházela z jídelny na nástup celé druhé roty neboli druhého výcvikového kurzu a na rozvod do zaměstnání. “Druhý výcvikový kurze, NAZDAR!” zavelel nadpraporčík jako velitel roty. Jednotně se ozvalo: “ZDAR!” Následně nadpraporčík pronesl pár slov o tom, co nás čeká, co jsme zase provedli a jak jsme ho hrozně naštvali. Své rozhořčení projevoval výkřiky typu: “Cigarety Vám nikdo na bránu vozit nebude!” Nebo: “Ty dvacetikilové balíky Vám nebude nikdo tahat!” Zároveň proběhla ranní kontrola ustrojenosti. Neustále jsem si kontrolovala knoflíky u kalhot a blůzy, správně upravený límec a samozřejmě precizně naleštěné kanady. O tom, že musím mít neustále zbraň zajištěnou, snad ani nemusím mluvit. Namátkově probíhala kontrola obsahu kapes a dokladů.  

Následoval polní výcvik na jednom z “tépécéček”. Velitel zařval: “Třetí četo, na můj povel, materiál uchopit! Pozor! Směr přímý, pochodem vchod!” A tak jsem levou nohou vykročila s vidinou minout severní bránu a myšlenky nechat plynout, dokud nedojdu do cíle. Maximálně vyčerpávající program se skládal ze “suché” střelecké přípravy s útočnou puškou, pistolí a nácviku hodu granátem. Aby toho nebylo málo, po obědě jsme měli v rozvrhu taktickou přípravu vojáka v útoku a pohyby vojáka v poli. Tentokrát na nás byli instruktoři hodní a v rámci intenzivního výcviku vynechali v jednom dni taktickou přípravu vojáka v obraně. Kopání okopu na závěr by opravdu znamenalo vykopat si vlastní hrob a přenocovat v něm, protože zpět do kasáren už bych asi nedošla.  

Každé střelecké přípravě předcházel teoretický dril bezpečnostních opatření a “Přísně se zakazuje!” pravidel, abychom si tyto návyky vštípili do paměti a neohrozili tak sebe ani nikoho jiného. Suchá střelecká příprava probíhala vždy se cvičnou municí. Tu jsme nejdříve museli nafasovat u “výkoňáka” a převzetí stvrdit podpisem. Instruktoři mě hned druhý den určili jako zapisovatelku se slovy: “Papíry a naše budoucí důstojnice, to bude nejlepší volba.” Poté vše probíhalo, jako bychom byli na ostrých střelbách na střelnici, které nás vždy čekaly hned následující den po suché přípravě. Stála jsem, tradičně, téměř na konci řady, neboť jsme byli seřazeni podle abecedy. Řídící střelby určil terče, načež já pokaždé, jako jediná, hlásila: “Nevidím!” Ve výhledu mi při mých 158 cm totiž překážela betonová bariéra. Stačilo však vystoupit o dva kroky vpřed a svůj terč jsem uviděla. Při nácviku střeleb jsem měla mnohem radši pistoli. Střílelo se vestoje a simulovala se střelba z pěti, deseti, patnácti a dvaceti metrů. Naše četa si jako bonus mohla vždy vystřelit i z pětadvaceti metrů, protože řídící úseku byl náš instruktor, a tak jsme měli takovou menší výhodu. Střílely se vždy čtyři náboje. Abychom nácvik střeleb splnili, museli jsme terč č. 4 zasáhnout alespoň dvěma ranami. Vzhledem k tomu, že jsem na střelnici byla jedenkrát v životě, v rámci zážitkové střelby z různých zbraní, očekávala jsem katastrofu, která se naštěstí nekonala. Nácvik střeleb z Brena nepatřil k mým až tak oblíbeným činnostem. V případě deště to znamenalo zalehnout do bláta a mokra. V případě tepla a sucha nás rozkvétající louka plná včel lechtala pod nosem. Těžko říct, co bylo horší. V průběhu ostrých střeleb nás netrápila louka ani bahýnko, ale ostrý štěrk, který jsem si pod lokty vždy uhrabovala tak, abych předešla krvavým “bolístkám”. Snažila jsem se vytvořit si pohodlnou polohu, ze které se mi podaří trefit terč č. 6 na sto, dvě stě a tři sta metrů alespoň třemi ranami ze čtyř.  

Hod granátem spadal taktéž pod střeleckou přípravu, přičemž cílem bylo bezpečně odhodit ze zákopu obranný granát F1 na terč č. 8 ve vzdálenosti 25 metrů. Během suché přípravy jsme se učili zkompletovat granát, popsat z čeho se skládá a perfektně ovládat povelovou techniku. My, ženy, jsme trénovaly celkově hod do dálky a na cíl, protože jsme vzhledem k váze granátu měly problém odhodit ho dostatečně daleko. Přestože jsme při nácviku horkotěžko a spíš výjimečně dosáhly potřebných 25 metrů, ostrý obranný granát F1 pod velením našeho nadpraporčíka jsme nakonec zvládly bezpečně odhodit úplně všechny. Dopravní pojistku jsem si přidělala na klíče jako jednu ze vzpomínek na den, na který jen velmi těžko zapomenu. V den ostrých granátů jsem měla žaludek na vodě již od snídaně. Nebudu lhát, po příjezdu na střelnici se mi po tvářích začaly kutálet slzy, ale dokola jsem si opakovala: “Je to jenom v hlavě, to zvládneš!” Před odhodem granátů měl řídící úseku vtipné poznámky, které mi v tu chvíli ale až tak vtipné nepřišly. Cítila jsem se pod velkým tlakem. Neustále jsem bojovala se svými myšlenkami, že granát nedoletí dostatečně daleko. Poté, co jsme sestoupili do krytu, jsem se několikrát hluboce nadechla a vydechla a už jen odevzdaně čekala, až na mě přijde řada. Doběhla jsem do výdejny munice, zde jsem si do levé ruky vložila tělo granátu, do pravé uchopila zapalovač a zkompletovala granát. Následně jsem si jej uložila do pravé zadní kapsy kalhot, ve které jsme běžně nosili polní čepici. Po povelu “K boji!” jsem se poklusem přesunula do okopu, kde jsem se musela nejprve panu nadpraporčíkovi zahlásit. Vybavuji si, že se mě snažil svými slovy uklidnit. Já jsem se ale v tu dobu soustředila jen na každý svůj pohyb. Následně jsem zaujala pozici vkleče a hlásila, že jsem k boji připravena. Zazněl povel: “Granáty připravit!” Ihned jsem ze zadní kapsy vyjmula házející rukou granát, narovnala závlačky a vložila prst do kroužku dopravní pojistky. Vrhovou pojistku jsem svírala pevně až křečovitě v dlani a zvolala jsem: “Vojínka k boji připravena!” Pak už následoval jen povel: “Granáty!” Ten jsem zopakovala, vytáhla dopravní pojistku, metodicky ji ukázala řídícímu a odložila na zídku před sebou. Švihem pravé ruky jsem odhodila tolik obávaný ostrý granát, načež jsem se skryla za zákryt a počítala. Pak jsem se s bušícím srdcem a obrovskou záplavou adrenalinu přesunula do úkrytu, kde na mě již čekali další vojíni a vojínky. Náležitě jsem si vydechla a zhodnotila, že to zas až tak strašné nebylo. Dokonce se těším na další granáty, avšak samozřejmě s obrovským respektem.  

Na ostrou střeleckou přípravu jsme se vždy ráno přesouvali Tatrou nebo autobusem. Návrat do kasáren byl už ale formou zrychleného přesunu, a to jednou z tras o délce 10 a 15 km, přičemž třičtvrtě cesty byl povrch z dlažebních kostek, což pro bolavé nohy nebylo úplně příjemnou záležitostí. Suchá střelecká příprava se oproti ostré odehrávala o něco blíže, než se nacházela střelnice, a tak po vydatném obědě zbýval ještě čas na taktický výcvik. A oběd? Přece bychom se nevraceli do kasáren a neztráceli čas. Říkali jsme tomu romantický oběd v přírodě, který se podával do ešusů, hezky venku na louce. Po pár dnech jsem věděla, že není vhodné to s obědem přehánět a je lepší se najíst méně než více, protože nás čekalo: “Plížením, plazením vpřed!”

V rámci taktické přípravy jsme měli možnost seznámit se nejen s tím, jak se má voják chovat v útoku a v obraně, ale součástí byly také pohyby po bojišti. Ty jsme nevědomky užívali téměř při každém výcviku, a to se zrovna nemuselo jednat pouze o “taktiku”. Kruhová obrana byla téměř na denním pořádku. Příprava na boj je jednou ze základních činností vojáka, kdy jako první musí zaujmout stanoviště, doplnit zásobníky municí a připravit granáty. Je nutné upravit výstroj tak, aby se voják i vleže snadno dostal k munici a granátům, aby mu nebránila v pohybu a zároveň nedělala hluk. Nezbytně důležité je také maskování a doplnění vody do čutory. Způsobů pohybu vojáka po bojišti je několik, nicméně instruktoři nám vždy přesně vymezili, jakým způsobem se budeme v daných částech louky pohybovat. Většinou byla modelová situace taková, že jsme se nejprve přesouvali skrytě, s cílem dostat se co nejblíže k nepříteli. To znamenalo mé oblíbené “Plížením, plazením vpřed!” Obyčejné plížení mohlo být zpestřeno plížením po kolenou nebo po boku. Ano, bylo mi jasné, že večer budu opět ošetřovat lokty odřené do krve a olepovat potlučená kolínka. Co si budeme nalhávat, po kolenou to jde mnohem lépe než plazením. Párkrát jsem tak byla nařčena, že plazení neznamená lézt po kolenou a že mi nepřítel ustřelí záda. Mých 158 cm by ale nepřítel ve vysoké trávě určitě nezahlédl, protože když já lezla po kolenou, statní muži měli stejně “vysokou siluetu” jako já, přestože se plazili. Další úsek zahrnoval přesuny po bojišti pomocí přískoků. Během přískoků se na bojišti rozléhalo “kryju” a “jdu”, někdy i pomocné počítání “121, 122, 123 kryju”. Pod palbou nepřítele jsme se pohybovali přískoky nebo během doprovázeným krytou střelbou s bojovým přebitím. Následovala palba za chůze v linii, imitace házení útočných granátů a na úplný závěr přímý kontakt s nepřítelem. Abychom si útok zpestřili, jeden z našich instruktorů na nás vedl palbu a prostor byl vyplněn kouřem z dýmovnice.

Jindy naši zdatnost prověřila dráha bojovníka, během níž jsme zdolávali nejrůznější překážky: dvoumetrovou zeď, železný drát, prolézání tunely, vedení střelby za chůze ve dvojici se svým “buddym”. To ještě doplňovaly prvky taktiky a vše, co jsme se při výcviku učili. Mezi jednotlivými překážkami se ve skupině držela kruhová obrana. Aby toho nebylo málo, čekalo nás překonání vodní překážky “lanovkou” a návrat zpět ručkováním přes vodu. Jakmile jsem byla nohama zpátky na zemi, oddychla jsem si se slovy: “Uf, tak to nejhorší mám už za sebou!” Vyškov mi však dokázal, že vždycky může být hůř. Co tím myslím? Náš velitel s šibalským úsměvem ukončoval odpolední zaměstnání slovy: “Nikdo z Vás dobrovolně a zdarma nevyužil místní “aquapark” či bahenní lázně.” Ano, opravdu tím myslel ten zabahněný “kačák”! “Byla by škoda toho nevyužít v tom horkém počasí, však vodu budete mít jen po rozkrok,” chichotal se velitel. Do poslední chvíle jsem doufala, že to je vtip, ale opak byl pravdou. Při cestě do kasáren jsme se museli přebrodit, přičemž jsme nesměli namočit zbraň. Já tedy, na rozdíl od ostatních, měla vodu nad pupík, nikoliv po rozkrok. Osmikilometrový přesun do kasáren proběhl za zvuku čvachtajících kanad. Při pohledu na chytré hodinky jsem denně měla tak 25-30 tisíc kroků. Slušný!

Po splnění odpoledního zaměstnání pro nás den ještě neskončil. Dle pokynů velitele jsme se seřadili do pochodového tvaru a vyrazili směrem do kasáren na večeři. Když jsme míjeli severní bránu, jen jsem na ni smutně pohlédla. Byla totiž v době našeho návratu už zavřená, takže jsme museli delší trasou přes jižní bránu. Jelikož jsme ráno nafasovali cvičnou munici, nečekalo nás po večeři nic jiného než čištění zbraní. Bylo nám zcela jasné, že před 20. hodinou se na “íčka” nedostaneme. Rovnou z jídelny jsme si to štrádovali do 4. patra učeben, kde jsme se přes hodinu věnovali čištění a údržbě svých nejlepších “kámošek” - Brenů. Únava byla vždy v tuto dobu již kritická, a tak jsem si nic nepřála víc, než dojít na ubytovnu a dát si sprchu. Zůstalo však jen u zbožného přání.  Kolem osmé jsme se sice konečně dostali na “íčka”, ale pokyny zněly jasně: “Do desíti hodin údržba materiálu, samostudium, kanady budou čistý, vyleštěný, tkaničky samozřejmě vyndat, jasný?” Naše četa musela mít kanady “echt” napucovaný, zástupce velitele na to byl pes. Po údržbě materiálu tedy následovalo samostudium. To bylo dle aktuální nálady instruktorů doplňováno přezkoušením ze “vstupování do místnosti” a zahlášení se veliteli nebo prověřováním znalostí základních řádů (Zakl-1, Zakl-2), textu pro přísahu či bezpečnostních opatření. Odbila 22. hodina a já, vyždímaná, jsem vytáhla ze skříňky mobil a začala své rodině nebo kolegům vypisovat, co jsem ten den dělala. Někdy jsem si vzala sluchátka a raději jim zavolala, protože jsem se moc těšila na sprchu a na to, jak odpadnu do hlubokého spánku na své palandě. Tak dobrou noc, Vyškove.

A jak byl celý kurz základní přípravy ukončen? Zvládnutím komplexního výcviku. Ale o tom zase až příště.

Předchozí

Nahlédnutí pod pokličku kurzu základní přípravy očima nové vojákyně AKIS - 1. část

Následující

Nahlédnutí pod pokličku kurzu základní přípravy očima nové vojákyně AKIS - 3. část